středa 18. dubna 2012

U konce s dechem. Aneb jak se dýchá, když se běží



Dechová krize zažehnána. Abyste rozuměli, přestože běhám už nějaký pátek, a to docela hladce, teprve nedávno se dostavila amatérská píchačka.

Kdo ji nezná, je šťastný člověk. Tipuju ale, že takových moc nebude. Minimálně v začátcích to asi potkalo téměř každého běžce (a nejspíš nejen běžce).

Když se píchačka dostavila poprvé, brala jsem to jako mimořádný úkaz a mávla nad tím rukou, nezastavila a nějak to prostě rozchodila, resp. rozběhala.

Následujícího dne se ale zlomyslné píchání v boku objevilo znovu a zajímavé bylo, že zhruba na stejném místě, asi po dvou kilometrech.

Když se to stalo potřetí, tak už jsem se vážně naštvala a šla zjišťovat, proč že mě to neustále píchá a jak se toho zbavit. Mezi známými běžci jsem se – celkem snadno a velmi rychle – dopátrala po tom, že píchačka se dostavuje za a. když člověk vyběhne přejeden (to mě naštěstí nikdy ani nenapadlo), za b. když se to hned na začátku tréninku napálí příliš velkou rychlostí, za c. špatný dech, což je nečastější příčina u začátečníků.

Následující výběh jsem si dávala na dech ukrutný pozor. Hlídala jsem si, abych se nadechovala pravidelně, pořádně a pomáhala si bránicí. Píchání se ozvalo opět na stejném místě, ovšem jen velmi slabě, a jakmile jsem začala dýchat ještě usilovněji, povolilo to.

Opakovalo se to ještě několikrát, pokaždé se mi to ale podařilo rozdýchat dřív, než se to rozjelo. Mezitím jsem zjistila, že když má člověk dostatek kyslíku, tělo je lehčí a únava mnohem menší.

O něco později jsem absolvovala výběh se zkušenějším (a o dost rychlejším) kolegou. Na desetikilometrové trati mě uhnal už v necelý polovině. Zarputile jsem se bránila zastavení, vykřikovala, že k cíli doběhnu, i kdybych pak měla vypustit duši, kamarád mě ale doslova "upíchal k smrti", takže se po pár následujících metrech nedalo nic dělat, musela jsem zastavit a pár kroků ujít, než se bolest zmírnila.

To celé mě vyhecovalo zintenzivnit trénink a běhat denně, nikoli obden. Po týdnu boje naštěstí jen s mírnou verzí píchačky a dvoudenním nuceným volnem jsem vyběhla znovu a hádejte co? Píchačka zmizela. Prostě je fuč.

Nezměnilo se prakticky nic, jen se mi lehce zvedla průměrná rychlost mírného tréninku. Asi je to prostě vývojem. Takže vážení běžci, trénujte píchačka nepíchačka, ono se to časem podá :)

2 komentáře:

  1. že tě kolega upíchal k smrti mě pobavilo :-D...já musím zaklepat, že je to už hodně dlouho co jsem zažila bolest v boku, naštěstí.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, ráda bych Tě informovala, že jsem tě uvedla ve svých nominacích na Versatile Blogger Award. Podrobnosti jsou k nalezení zde -blog slečny, která nominovala mě: http://bioarchitektka.blogspot.com/. Pravděpodobně jsi již zapojena byla, kdyby ale ne... :-)
    Tvůj blog se mi opravdu MOC líbí, snad ti toto pomůže dostat se více do povědmí...:-)

    OdpovědětVymazat